Zaolší

Organizace

Krzysztof Szelong

Sebeorganizační tradice polské komunity v Těšínském Slezsku mají dlouhou historii, která sahá až do období Jara národů v roce 1848. Činnost politických, náboženských, vzdělávacích, kulturních, profesních, ekonomických a dokonce i dobročinných organizací, které na tomto území v polovině 19. století vznikaly a vytvářely rozsáhlou a mimořádně dynamickou síť, která zasahovala do všech aspektů života polské komunity v Těšínském Slezsku, umožnily v této oblasti nejenom rozvoj moderní polské národní identity, integraci polské komunity kolem společných cílů, ale zajistily také značný stupeň její soběstačnosti díky tomu, že se vytvářely struktury, které na mnoha úrovních představovaly alternativu k institucím státu, který nebyl snahám o emancipaci Poláků příliš nakloněn.

Po rozdělení Těšínského Slezska v roce 1920 byla řada organizací s širokou územní působností v celém regionu nucena k rozdělení a k vytvoření samostatných subjektů, které působily nezávisle v Polsku a v Československu. Vznikly také nové, které byly reakcí polské komunity na podmínky, za nichž musela v rámci československého státu fungovat. Podobně, jako před rokem 1914, byly tyto organizace aktivní ve všech oblastech veřejného života a zaměřovaly se zejména na zintenzívnění boje za zachování práv, která Polákům příslušela, na vzdělávání a výchovu mladých lidí, jakož i na ochranu a propagaci polského kulturního dědictví. Významnou roli hrály také ekonomické aktivity, které poskytovaly finanční prostředky na polské aktivity v jiných oblastech. Ve třicátých letech působilo na Zaloší 90 kruhů Macierzy Szkolnej (Alma mater), 16 soukromých škol (včetně 6 fakultních a jednoho gymnázia), 60 soukromých mateřských škol, 91 sborů, 181 veřejných a soukromých knihoven, 42 skautských oddílů, 40 kroužků „Síly", 12 jednot „Sokola", 10 sportovních klubů, 7 dělnických domů (a reprezentativní dům „Polonia" v Českém Těšíně), 81 polských finančních institucí, 149 konzumů, 81 kroužků Rodziny opiekuńczej (Pečovatelské rodiny), 56 jednotek dobrovolných hasičů a mnoho dalších, které zde nebudeme vyjmenovávat, jako například politické strany, profesní organizace, náboženská a společenská sdružení, amatérské hudební a divadelní soubory atd. Desítky periodik a novin, které v Zaolší vycházely, odrážely nejen rozmanitost a bohatství společenských iniciativ, ale byly také výrazem vnitřní názorové rozmanitosti polské komunity, jejíž aspirace představovalo několik uskupení a stran, od křesťansko- demokratické strany počínaje, přes lidovecké a sociálně demokratické až po komunisty, kteří zpravidla odhodlaně hájili práva polské menšiny a těšili se v tomto ohledu na Zaolší značnému vlivu. Navzdory všem rozdílům si polská komunita po celé meziválečné období zachovala jasnou polskou národní orientaci a v záležitostech týkajících se životně důležitých zájmů i elementární jednotu a byla schopná nejen udržet kontrolu nad místní samosprávou v mnoha obcích v Zaolší, ale také pravidelně získávat mandáty v pražském parlamentu, kde ji zastupovali poslanci několika politických stran.

Válka a německá okupace, které s sebou pro polskou komunitu v oblasti Zaolší přinesly přímé fyzické ohrožení, přivedly její strukturu k naprosté katastrofě. Všechna polská sdružení a organizace byly postaveny mimo zákon, jejich majetek zabavila třetí říše a mnoho aktivistů bylo uvězněno a zavražděno. Po ukončení válečných operací se oblast Zaolší opět ocitla pod kontrolou československých úřadů, které tváří v tvář opětovně zažehnutému sporu o její státní příslušnost účinně blokovaly opětovnou aktivaci polských organizací, přičemž převzaly jejich majetek jako "po Němcích". Tato poslední záležitost zůstala dodnes neurovnaná a mnoho nemovitostí, které byly před válkou majetkem polských organizací, je stále – jako majetky zabavené po třetí říši – majetkem polského státu nebo české místní samosprávy a stále jsou předmětem sporu. Navíc válka a pak dvouleté období nejistoty ohledně vytyčení hranic a s tím spojené represe vůči Polákům, které mnohé z nich vedly k přesunu za Olši, výrazně oslabily polskou elitu v této oblasti, což komplikovalo obnovu předválečných organizačních struktur.

Ukončení polsko-československého sporu o trasu hranice v Těšínském Slezsku v roce 1947 podmínky organizace polské komunity nijak podstatně nezlepšilo, ale zároveň je radikálně pozměnilo a ponechalo Poláky ze Zaolší tváří v tvář dříve neznámým výzvám. I když zákaz opětovného zahájení aktivit předválečných organizací zůstal v platnosti, získaly povolení k aktivitám dvě zcela nové organizace, které měly od té chvíle řídit všechny polské aktivity v Zaolší. Jednalo se o Polský kulturně-osvětový svaz v České republice (PZKO) a Svaz polské mládeže založené v roce 1947. Ten posledně zmíněný měl však být brzy zrušen, neboť se stal součástí Československého svazu mládeže a roli jediného organizátora aktivit polské národnostní skupiny a jejího zástupce připadla tedy PZKO. Tato skutečnost zanechala na životě polské komunity neuvěřitelně silnou stopu a její důsledky jsou cítit dodnes.

V totalitním státě, do kterého se Československo od roku 1947 transformovalo, se veškeré veřejné aktivity zalošanských Poláků soustředily pouze do jediného sdružení, což dovolovalo státním orgánům udržovat plnou kontrolu nad jeho zaměřením i formami a vytvářelo také možnost podrobit aktivity Poláků ideologizaci v souladu s očekáváními komunistické strany. Kultivování polskosti způsobem, jakým probíhalo před válkou, udržování přesvědčení, že Zaolšané jsou nedílnou součástí polské národní komunity a podílí se za hranicí na jeho osudech, už nebylo možné. Péče o vlastní identitu se musela podřídit pravidlům komunistického internacionalismu a v podstatě byla zredukována na aktivity v oblasti lidové kultury. Polskost obyvatel Zaolší měla zůstat uzavřená v jakémsi podivném skanzenu a vytržená ze světa tradičních národních hodnot.

Navzdory těmto omezením získal rozvoj PZKO a jeho aktivit mimořádně rychle na dynamice. Členy Svazu se stala většina dospělé populace Poláků v Zaolší (v roce 1979 tento Svaz sdružoval na 24 000 členů), kteří se v jeho rámci snažili prosazovat své komunitní potřeby a aspirace. Kruhy PZKO vznikaly téměř v každé obci v Zaolší, v mnoha z nich byla postavena nebo zrekonstruována sídla, tzv. domy PZKO, kruhy provozovaly všestranné kulturní aktivity, které vzhledem k původně nevelkým českým komunitám plnily často na daném území roli jediného kulturního centra. V rámci PZKO fungovaly desítky sborů a souborů, většinou folklórních, ale také mládežnických a divadelních. V průběhu času byly vyčleněny sekce žen, literárně-umělecká, akademická, společenského života, tanečního hnutí, folkloristická, knihovnicko-čtenářská a sekce dějin regionu. Navzdory neochotě orgánů byly organizovány také sportovní aktivity. Tento Svaz vydával třikrát týdně noviny „Głos Ludu" a kulturní měsíčník „Zwrot", stejně jako mnoho knih pocházejících z per místních autorů. Spravoval také jedinou profesionální divadelní scénu za hranicemi Polska, která hrála v polštině, která formálně působila pod křídly divadla v Českém Těšíně. Především však PZKO organizoval mnoho akcí v čele s festivalem Gorolskie Święto v Jablunkově, každoročním festivalem PZKO nebo Złotami Młodzieży. Mimo to pořádal další stovky festivalů, koncertů, vystoupení, představení, konferencí a školení, plesů, výstav, oslav, sportovních závodů atd. Tyto činnosti byly realizovány nejen z iniciativy a pod patronátem ústředních orgánů svazu, ale pořádaly je také místní kruhy PZKO ve svých místních prostředích. Místní aktivisté si obzvlášť oblíbili rok lidových tradic a pořádali společenské akce, které se jím řídily – masopustní bály, jarní smažení míchaných vajíček, dožínky, zabíjačky atd. Tyto akce, které měly v první řadě společenský rozměr, integrovaly místní polskou komunitu a upevňovaly její zvyky. V rámci téměř každého kruhu PZKO působily kromě toho folklorní soubory, sbory, ekologické kluby nebo zájmové kroužky. Rozvoj a rozmanitost aktivit, které Svaz realizoval, jak v celém regionu, tak lokálně, lze považovat za zcela unikátní a nemá analogii jak v žádných jiných polských komunitách za hranicemi země, ale – vzhledem k relativně malé početnosti polské komunity na Zaolší v poměru k rozsahu jeho společenských aktivit a úspěchů – ani v samotném Polsku. Míra nasazení řadových členů PZKO byla také impozantní. Nikdy mezi nimi nechyběli lidé, kteří byli ochotni vykonávat každodenní, únavnou a navenek neviditelnou práci v rámci technické a logistické podpory akcí nebo průběžných aktivit daného kruhu. Bylo také snadné najít členy PZKO, kteří bezplatně odpracovali několik stovek nebo dokonce několik tisíc hodin na stavbách či rekonstrukcích jednotlivých domů PZKO.

Je zřejmé, že za možnost realizace tak intenzivních a rozmanitých aktivit byl Svaz nucen platit plnou podřízeností komunistické straně Československa. Pod její kontrolou byly veškeré aktivity Svazu a byly eliminovány všechny snahy, které zaváněly buržoazním nacionalismem. Navzdory tomu dokud byli ještě aktivní lidé, kteří vyrůstali v meziválečném období, pod povrchem oficiálních a komunistickou ideologií poznamenaných rituálů, v řadách Svazu, zejména na lokální úrovni, byl udržován polský patriotismus a smysl pro jednotu s vlastí. V průběhu času však byla na PZKO uvalena omezení, která spolu s dalšími faktory oslabujícími polskost rodilých obyvatel této oblasti začaly čím dál víc stigmatizovat jejich identitu. Jak se už v devadesátých letech trpce žertovalo, vytlačovalo polské vlastenectví na Zaolší „PZKO vlastenectví“ , kterým se měl vyznačovat stále větší počet Zalošanů zbavených emocionálních vazeb s polským vlastenectvím, odtržených od celonárodních tradic a kultury, kteří se nezajímali o osudy Polska a někdy dokonce pociťovali k Polákům pocit odcizenosti a zášti a své aktivity zaměřovali pouze na místní a regionální tradice a na kultivování takovýchto vazeb a v souvislosti s tím nakládali s polským zastřešením Svazu čistě utilitárně.

Masovost PZKO a jeho zakořenění v místních komunitách způsobily, že se při převratu režimu v roce 1989 pozice Svazu neotřásla. Přestože se vedení organizace stalo terčem velmi ostré kritiky a v Zaolší začala vznikat nová nebo byla obnovována dřívější sdružení, zůstaly struktury PZKO nedotčeny a jeho členové, kteří se angažovali v nových organizacích, zůstali v drtivé většině zároveň v řadách Svazu a dále se podíleli na jeho aktivitách. V současnosti čítá PZKO – podle oficiálních údajů – 12 000 členů (ve skutečnosti asi o jednu třetinu méně), sdružených v 81 kruzích, které jsou roztroušeny po celé oblasti Zaolší a v jeho vlastnictví zůstává 40 domů (a navíc 11 kluboven) PZKO. Jednotlivé kruhy mají právní subjektivitu, která jim umožňuje zcela samostatně rozvíjet jejich činnost. Hlavní vedení Svazu plní za těchto okolností především koordinační úlohou, snaží se získávat materiální podporu pro činností realizované v rámci jednotlivých kruhů a organizačních jednotek PZKO a reprezentuje organizaci navenek. Stará se také o Mezigenerační regionální univerzitu a Sekce: Akademickou, Žen, Antropologickou a Sekci dějin regionu. Stále je také vydavatelem měsíčníku „Zwrot".

Popud ke změnám, ke kterým v Zaolší po roce 1989 došlo, dala polská sekce Občanského Fóra. Díky ní se Poláci ze Zaolší připojili k tehdy probíhající československé „Sametové revoluci". Již 3. března 1990 uspořádala Sekce setkání Poláků, během nějž byla ustanovena Rada Poláků, zastupující prostředí usilující o reformy fungování polské komunity v Zaolší. Těmto snahám napomáhalo také oživení organizačního života. Už na přelomu roku 1989 a 1990 bylo na Zaolší obnoveno mnoho sdružení s předválečnými tradicemi a vznikala také nová. Celkově kromě PZKO začalo v regionu působit téměř 30 polských organizací, které buď reprezentovaly jednotlivé sféry nebo se zaměřovaly na realizaci úzce specializovaných aktivit. Žádná z nich tedy ve skutečnosti nepředstavovala pro PZKO konkurenci. Výjimkou v tomto ohledu byla samotná Rada Poláků, která navzdory překážkám nejvyšších orgánů Svazu, které se bránily hlubším změnám, dávala najevo snahy přeorganizovat veškeré polské aktivity v Zaolší. Brzy na to (v roce 1993) se Rada přetransformovala na Kongres Poláků v České republice (KP), „zastřešující" organizaci, v jejímž rámci se sdružily téměř všechny polské organizace působící v té době na území Československa, včetně samotného PZKO – což mohlo působit překvapivě.

To však konflikt mezi „konzervativním vedením" PZKO a "reformními kruhy" v Radě a Kongresu Poláků neukončilo. Ten trval i v následujících letech a s menší či větší intenzitou se odrážel na životě polské komunity v Zaolší. I když se mohlo zdát, že podstata sporu byla dána historickými událostmi, neochota vypořádat se s minulostí na jedné straně a tendence k jejich realizaci na straně druhé vedly k tomu, že v podstatě žádný z aktérů nebyl připraven podstoupit lustraci nebo vynést na denní světlo dřívější spolupráci s komunistickým režimem. Podstata sporu spočívala někde jinde. Kromě čistě osobních konfliktů byly jeho skutečným zdrojem rozdílné koncepce ohledně toho, které grémium – Hlavní vedení PZKO nebo Kongres – by mělo reprezentovat zaolšanskou komunitu vůči české většině a příslušným orgánům Československého (od roku 1992 – českého) a polského státu, a také ohledně toho – kdo z nich bude mít skutečný vliv na rozdělování prostředků určených polské menšině a prestiž, která je s takto získaným postavením spojená. K tomu se samozřejmě připojovaly ideové rozdíly, které se projevovaly ve výběru strategií aktivit vedoucích k zajištění přežití a rozvoje polské komunity na Zaolší, což se vzhledem k systematickému a radikálně klesajícímu počtu Poláků v té době stalo velmi palčivou otázkou, která vyžadovala takřka vizionářský přístup.

V poslední době se zdá, že spor mezi PZKO a Kongresem Poláků poněkud ochabl a výlučné postavení Kongresu a jeho vedoucí úloha už nejsou na Zaolší oficiálně zpochybňovány. KP, který koordinuje činnost organizací českých občanů polské národnosti a zastupuje polskou komunitu, v současnosti sdružuje 30 organizací, mezi nimiž se kromě početně převládajícího Polského kulturně- osvětového svazu nachází také ty, které se odvolávají na předválečné tradice, jako je Macierz Szkolna (Alma mater) v ČR, Sdružení polských učitelů v ČR, polští skauti (Harcerze) v ČR, Polské turistické a sportovní sdružení „Beskid Śląski", stejně jako spolky, které vznikly až po válce, hlavně po roce 1989, například Rodzina Katyńska, Koło Polskich Kombatantów w RC, Polski Związek Byłych Więźniów Politycznych, Zaolziańskie Stowarzyszenie Lotnicze im. Franciszka Żwirki i Stanisława Wigury, Cieszyńskie Towarzystwo Fotograficzne, Klub Kultury, Polskie Stowarzyszenie Artystów Plastyków w RC, Polskie Towarzystwo Ars Musica, Polskie Towarzystwo Śpiewacze Collegium Canticorum, Stowarzyszenie Dziennikarzy Polskich, Stowarzyszenie Przyjaciół Polskiej Książki, Towarzystwo Avion, Zaolziańskie Towarzystwo Fotograficzne, Zaolzie Potrafi, Zrzeszenie Literatów Polskich, Stowarzyszenie Młodzieży Polskiej, Stowarzyszenie Emerytów Polskich, Polskie Towarzystwo Medyczne, Towarzystwo Beskidzkich Kucharzy a další. Nejvýznamnější aktivitou Kongresu Poláků v ČR je vydávání novin „Głos" (do roku 2017 „Głos Ludu”) a knihy polských autorů píšících v České republice. Kongres Poláků v ČR vede Dokumentační centrum, které shromažďuje sbírky a archivní záznamy o historii a současnosti Zaolší. Pořádá také kulturní akce v čele s tanečním galavečerem „Takoví jsme”, během nějž se každoročně prezentují nejvýznamnější úspěchy příslušníků polské komunity ze Zaolší a organizuje také divadelní, novinářské, historické a evropské workshopy pro mládež.

Od roku 2017 Kongres Poláků spravuje také Fond pro rozvoj Zaolší, jehož finance pochází ze soukromého zdroje a formou soutěží se přidělují organizacím, neformálním skupinám a individuálním příjemcům, kteří realizují projekty ve prospěch zaolšanské komunity, přičemž nejvýznamnějším kritériem, které rozhoduje o financování určitého projektu, je jeho význam pro rozvoj polskosti v Zaolší". Tato poslední iniciativa je v souladu s tezemi dokumentu "Vize 2035. Strategie rozvoje polskosti v Zaolší“, kterou vypracovala neformální skupina osob spojených s Kongresem Poláků a zveřejnila ji v roce 2015, jako základ pro diskusi v polském prostředí. „Vize 2035", v níž se otevřeně konstatuje, že polskost na Zaolší je v krizi, obsahuje komplexní diagnózu stavu polské národnostní skupiny na Zaolší a nabízí řadu řešení, která podle autorů mohou zastavit krizi polskosti v této oblasti a v perspektivě dosažení dospělosti jedné generace (proto rok 2035 v titulu) - a dokonce přispět k jejímu znovuzrození. Je zajímavé, že autoři „Vize“ své největší naděje na přežití polskosti zdá se vkládají do posilování regionální identity, která v Zaolší již léta vytlačuje a nahrazuje polskou národní identitu a pro značnou část komunity v této oblasti je nejpohodlnější protože není poznamenaná jednorázovým aktem národního odpadlictví, je to cesta jak se vzdát polské národní příslušnosti a - v další fázi - se připojit k většinovému společenství, které stále více přebírá regionální tradice, ale již jako součást českého kulturního dědictví. 12. Valné shromáždění Kongresu Poláků, které zasedalo dne 23. dubna 2016, ve svém usnesení zavázalo orgány KP k implementaci postulátů obsažených ve „Vizi 2035".

Jedinou významnou polskou organizací působící mimo Kongres Poláků je Polská sekce politického hnutí „Coexistentia", která byla založena na přelomu let 1989 a 1990, na základě struktury PZKO, v opozici proti kruhům soustředěným v Polské sekci Občanského fóra, kterému hnutí vyčítalo opomíjejí menšinových potřeb a svobod. „Coexistentia", která je v podstatě politickou stranou zastupující národnostní menšiny (kromě polské sekce jsou v tomto hnutí sekce maďarská a ukrajinská), má liberálně-konzervativní orientaci a zaměřuje se na kroky, jejichž cílem je vymáhat od státních a samosprávných orgánů výkon plných práv, které národnostním menšinám žijícím v demokratické České republice přísluší. Účastní se také voleb a v Zaolší dosahuje zřetelných úspěchů na úrovni obecních úřadů. V interních diskusích má hlas "Coexistentie" v Zaolší obvykle silný důraz na identitu a bývá nasycen averzí vůči prostředí Kongresu Poláků.

Pokud bychom na organizovaný život na Zaolší nahlíželi zvenčí, pouze prizmatem mediálních zpráv a oficiálních sdělení, neměli bychom k pesimistickým prognózám důvod. Naopak, místo krize je vidět aktivita na všech organizačních úrovních a zdá sem že se objevují i nové iniciativy. Pokud se však podíváme více z blízka, uvidíme, že činnost polských organizací na Zaolší nabírá čím dál víc zaměstnanecký rozměr a řadoví členové omezují své aktivity na činnosti, které mají nejčastěji rutinní a striktně lokální charakter, mlčky se vzdávají účasti na volbě strategického směřování aktivit, celou zodpovědnosti za stav polské národnostní skupiny, její identitu a budoucnost ponechávají na vedení Kongresu a PZKO pracujících v pohodlí svých kanceláří. Veřejná diskuse, kterou měli v úmyslu vyvolat autoři „Vize 2035“ prostřednictvím jejího zveřejnění, se ukázala jako mimořádně slabá a její účastníci se většinou úzkostně vyhýbali kontroverzím a omezovali se pouze na podávání drobných návrhů a zlepšení. Určité emoce vzbuzovala pouze – zdánlivě neospravedlnitelná – teze o krizi polskosti v Zaolší a otázka nejasné legitimity autorů publikace k formulaci diagnóz a programů spojených s celou polskou komunitou v Zaolší. Mezitím už několik let bez větší ozvěny zaznívají zvěsti o prodeji domů PZKO, které si jednotlivé kruhy nebyly schopny udržet (např. v Bohumíně a v Řece), o uzavírání samotných kruhů kvůli nedostatku členů nebo jejich nízké aktivitě (od roku 1985 jich zaniklo 14), o ukončení působnosti souborů a sborů, jakož i o ukončení činnosti či dokonce rušení organizací, které byly vytvořeny až po roce 1989, a které se přihlásily k členství v Kongresu Poláků (byly zrušeny nebo jsou ve stavu likvidace: Cieszyńskie Towarzystwo Fotograficzne, Koło Polskich Kombatantów, Macierz Szkolna w Wędryni, Polski Związek Byłych Więźniów Politycznych, Stowarzyszenie Dziennikarzy Polskich w RC, Stowarzyszenie Osób Pracujących i Uczących Się za Granicą, Stowarzyszenie Polskich Literatów Czeskiej i Słowackiej Republiki Federacyjnej, Towarzystwo AVION, Zrzeszenie Śpiewaczo-Muzyczne). Tento jev, který má nepochybně symptomatický charakter, zřejmě nevyvolává v Zaolší větší znepokojení...

Setkání Poláků, 3.3.1990 (Foto: Wiesław Przeczek, foto ze sbírek OD KP)

Rada Kongresu Poláků v České republice, 2016 (Foto ze sbírek OD KP)

Obálka: lexikon PZKO, editovala Martyna Radłowska-Obrusnik, Otylia Toboła, vydání ZG PZKO, Český Těšín 1997 (foto se sbírek OD KP)

Polský dům Żwirki i Wigury v Těrlicku Kostelci, 2016 (Foto ze sbírek OD KP)

Skauti v průvodu festivalu PZKO v Karviné, 2007 (foto ze sbírek OD KP)