Zaolší
Památná místa
Krzysztof Szelong
Od 14. století se Těšínské Slezsko ocitlo za hranicemi Polského království a po staletí se jeho historie odehrávala bez bližších vazeb na události v Polsku. Není proto divu, že v Zaolší není možné v současné době najít historické památky ani památky, které dokumentují dějiny Polska před jeho rozdělením. Výjimkou jsou zde pouze velmi nečetné stopy vlády Piastovců v Těšínském knížectví, ke kterým patří i pravděpodobně nejokázalejší kamenný orel těšínských Piastovců, který zdobí věž radnice ve Fryštátu a umístěný zde byl nejpozději v 16. století a dnes představuje zřetelný symbol spojení této oblasti s původním Polskem. Ve Fryštátu se nachází také zámek, který po četných rekonstrukcích ztratil svůj středověký charakter z doby, kdy byl jedním z nejvýznamnějších rezidencí těšínských Piastovců. Souvislosti s Polskem jsou ale i pozdějšího data. V roce 1518, na cestě do Krakova, se ve městě zastavila budoucí manželka Zikmunda Starého, Bona Sforza a 19. června roku 1574 zde nocoval král Jindřich Francouzský, během svého útěku z Polska. Jeho pobyt otcové města zvěčnili latinským nápisem na radnici, bohužel se dodnes nezachoval. O dvě století později, v roce 1772, bylo ve Fryštátu umístěno jedno z vedoucích center Barské konfederace a město navštívil sám Casimir Pulaski. Je možné, že právě ve Fryštátu padlo rozhodnutí o unesení krále Stanislava Poniatowského. Tato fakta však nejsou ve Fryštátu nijak dochována.
Rozhodně drtivá většina polských památek, které jsou stále viditelné na území Zaolší, mají úzký vztah s polskostí původních obyvatel. Nejpůsobivější a nejstarší jsou polské nápisy nad portály evangelických kostelů v Bystřici, Návsí, Dolních Bludovicích (Havířov) a Komorní Lhotce, které připomínají otevření nebo rozšíření těchto chrámů v letech 1784–1850. Podobně vzdálenou genezi mají také některé náhrobky umístěné v blízkosti kostelů, například na náhrobní desce v Komorní Lhotce faráře Stefana Nicolaidese zemřelého v roce 1808, který, i když pocházel ze Slovenska, musel mluvit s věřícími polsky a v tomto jazyce na jeho hrobě byly také umístěny nápisy. V Komorní Lhotce se dochovalo více polsko-jazyčných náhrobků pocházejících z 19. století a také z první poloviny tohoto století. Hřbitovy, včetně těch současných, katolických i protestantských, zůstávají nejviditelnějším svědectvím polského života v oblasti Zaolší. Nejsou totiž pouze místem odpočinku mnoha osobností, které poskytovaly velkou službu této polské oblasti a připomínají důležité a často tragické události spojené s její historií, ale především ilustrují změny, ke kterým došlo za posledních dvě stě let v oblasti Zaolší. Zatímco ve starších částech pohřebiště stále dominují, nebo alespoň zůstávají jasně viditelné, náhrobky s polskými jmény a polskými nápisy, v nových částech je jich jen velmi málo a charakteristická pro Těšínské Slezsko polská příjmení se tam objevují většinou v podobě českého zápisu, nebo v podobě českých textů. Nejvýznamnějším důkazem těchto změn jsou však historické velkolepé obelisky na multigeneračních místech odpočinku, na kterých se k původním polským nápisům postupně přidávají česká jména a nápisy. Často také způsob formulace samotných nápisů, přítomnost jazykových a dialektových chyb nebo českých vlivů (běžná chyba se vyskytuje například na nadpisech nacházejících se na náhrobcích v podobě nápisu „Rodina“ určitého příjmení, která není napsána ve druhém pádě množného čísla, ale v podobě přídavného jména odpovídajícího na otázku v jednotném čísle: „čí“ a to v souladu s pravidly českého pravopisu např. „Rodina Nováková“ místo „Rodina Nováků“), bolestně odhalují krizi polského jazyka na území Zaolší. Nelze zde samozřejmě uvést všechny hřbitovy, ale stojí za to věnovat pozornost alespoň jednomu z nich, konkrétně hřbitovu nacházejícímu se ve staré Karviné, který se již nepoužívá a je malebně umístěn poblíž kostela sv. Petra z Alkantary. Najdete zde nejen hrobky mnoha známých polských rodin v čele s rodinou Olszaků, které nestor Václav, známý polský lékař a starosta předválečného města Karviná, byl Němci zavražděn 11. září 1939, ale také pomníky obětí následných těžebních katastrof se stovkami polských jmen. Mezi nimi nejpůsobivějším dojmem působí památník připomínající smrt 235 horníků, kteří zemřeli v důsledku výbuchu plynu v šachtách „František“, „Jan“ a „Karel“ dne 14. června r. 1894 při největší těžební katastrofě, ke které došlo v Karvinské pánvi. Kromě náhrobků a starých hřbitovních křížů lze v Zaolší snadno najít také polské nápisy na křížích a na kapličkách nacházejících se na okrajích silnic, při čemž několik z nich se nachází na velmi exponovaných místech, jako je tomu v případě nádherných litinových křížů financovaných v roce 1863 železárnami v Třinci nebo v roce 1874 místní samosprávou Karviné (nyní ve Fryštátu). Bohužel v průběhu let zmizelo mnoho křížů a kaplí z prostoru Zaolší a v jiných případech došlo v důsledku renovací k nahrazení polských nápisů českými.
Velmi viditelnou stopou dominantního postavení, kterou kdysi zastávala polská národní skupina, jsou charakteristické architektonické objekty, z nichž většina nesplňuje svou původní roli a je obecně obtížné je identifikovat. Mluvíme zde především o sídlech polských škol, často postavených vlastními silami polskou komunitou v Zaolší, z nichž je Poláky používáno jen velmi malé množství pro vzdělávací účely. Jiné, pokud byly zachovány, byly přeměněny na veřejné budovy nebo budovy určené pro komerční účely, jako tomu bylo v případě okázalé a nacházející se na hranici s Polskem v obci Petrovice školy, která byla přestavěná na hotel, nebo první sídlo slavné polské školy Sztygarów v Doubravě, které bylo přestavěno na restauraci (ve druhém, pozdějším sídle - byla umístěna česká škola). V souladu s původním účelem se budovy polských škol postavené v meziválečném období stále používají v Bystřici, Jablunkově, Dolní Lutyni nebo - největší - v Českém Těšíně. V polské škole ve Stonavě- Holkovicích je možné vidět původní pamětní desku pocházející z roku 1900, připomínající otevření této budovy. V polské škole v Bukovci se nachází poutavý artefakt v podobě zvonu nacházejícího se při vchodu, pocházejícího ze staré věžičky bukovecké polské školy z 19. století. Malé místní muzeum v Dolní Lomné se nachází v replice zdejší dřevěné budovy z roku 1852, polské lidové školy. Sídlo nejvýznamnější polské vzdělávací instituce, které již neexistuje, tj. Polského reálného gymnázia v Orlové, založeného v roce 1909, dnes připomíná pouze obelisk nacházející se v Orlové - Lazy (v čtvrti Obroki), odhalený v roce 2009. Kdysi zdobící školu pamětní desky věnované padlým a zavražděným učitelům a studentům, jsou nyní vystaveny v sídle polského gymnázia pojmenovaném po J. Słowackim v Českém Těšíně.
Unikátní památkou aktivity Poláků v 19. století na tomto území, je pocházející z roku 1873 a umístěná ve zdi katolického kostela v Horní Suché pamětní deska věnovaná Josefovi Dostálovi (1826–1873), sociálnímu aktivistovi, představiteli obce Horní Suchá a poslanci slezské sněmovny v Opavě, kde hájil zájmy polského obyvatelstva. Kromě škol charakteristickým krajinným prvkem na území Zaolší jsou vznikající od počátku 20. století reprezentativní dělnické domy, které často také fungovaly jako velkoobchody a obchodní družstva působící v rámci Ústřední asociace spotřebitelů pro Slezsko v Lazech, která byla založena v roce 1905 (v roce 1938 měla asociace 178 obchodů a měla 14,5 tisíc členů). V současné době dělnické domy s charakteristickým dekorem je možné vidět ještě v Třinci, Českém Těšíně, Životicích, Albrechticích, Horní Suché a ve Stonavě. Jakkoliv sloužily dělníkům všech národností žijícím v Zaolší (v Horní Suché reprezentační sál měl kapacitu až 700 osob), jejich historie úzce souvisí s polským trendem dělnického hnutí a polským národním životem. Bohužel se do dnešních dnů nedochovala postavená v roce 1870 Katolická čítárna v Jablunkově, ve které ještě po válce působil místní Polský svaz kulturně-osvětový. Stále svou funkci plní postavená na počátku dvacátých let 20. století budova Čítárny ve Vendryni, která do dnešního dne slouží místním Polákům působícím v rámci PZKO. Ve Fryštátu se zase nachází rekonstruovaná budova bývalého Polského katolického domu (nyní „Dom Przyjaźni“), zatímco v Českém Těšíně, naproti železniční stanici, se nachází reprezentační dům „Polonia“, postavený v roce 1931 Asociací spoření a záloh (po roce 1945 hotel „Piast“), který také v poválečném období sloužil jako reprezentativní sídlo polských organizací v Zaolší a dnes - zůstávajíce v soukromých rukou - stále dominuje v městském prostoru Českého Těšína. Bohužel již neexistuje postavená v letech 1928 - 1929 turistická chata Polského sdružení turisticky-sportovního „Beskid Śląski“ na Kozubové, která shořela v r. 1973. V Nýdku se zato nachází skokanský můstek postavený na místě původního, postaveného ve třicátých letech 20. století, dřevěného skokanského můstku Polského sportovního klubu "Groń", na kterém první skok skočil v roce 1933 Bronisław Czech (tehdy menší skokanské můstky se nacházely v Dolní Lištné, Milíkově, Písku a dva na Kozubové). Bohužel již pouze v paměti zůstal stadión, údajně nejslavnějšího Polského sportovního klubu v Zaolší „Polonia“, který se nacházel na území staré Karviné. V současné době je viditelným znakem polské existence v Zaolší více než 40 domů Polského svazu kulturně-osvětového, které se nachází po celé oblasti Zaolší a z nichž některé se stále nacházejí v zařízeních přizpůsobených současným potřebám souvisejícím s historií polského národního hnutí v Těšínském Slezsku.
Nejvýznamnějším symbolem polského života v Zaolší jsou místa připomínající boj ve 20. století za nezávislost, polské hranice a mučednictví Poláků žijících na území Zaolší. Jejich dlouhý seznam otevírají artefakty související s historií Polských legií, v čele s obeliskem nacházejícím se v Parku Sikory v Českém Těšíně, který byl odhalen v roce 2014 a připomíná pochod tzv. Slezské legie, vytvořené z těšínských dobrovolníků několika stovek lidí, kteří se připojili k Polským legiím formovaných v Haliči. Samotný park, který se stále používá k rekreačním účelům, je důležitým místem v historii polského národního hnutí v Těšínském Slezsku. Byl vytvořen z iniciativy významného filantropa Adama Sikory (1846-1910), který na začátku 20. století koupil z vlastních úspor neobdělávanou půdu u řeky za účelem vyčlenění tohoto území na hřiště a místo pro trávení volného času místních Poláků. Další místa úzce spjatá s historií Legií lze nalézt v Jablunkově a sousedních městech, kde na podzim roku 1914 zde strávil zimní odpočinek kádr Polských legií a také část vojáků, legionářská vzdělávací instituce a především nemocnice s raněnými a nemocnými legionáři. Pobyt polských vojáků v této oblasti připomíná pamětní deska věnovaná Józefovi Piłsudskému, umístěná na zdi vily Loreńczuk, která se nachází poblíž jablunkovského trhu, ve které v roce 1914 bydlela pozdější hlava státu, a pamětní deska věnovaná Władysławu Sikorskému, která připomíná jeho pobyt v Návsí, kde byla na evangelické faře umístěna vojenská sekce Nejvyššího národního výboru a kde se konala slavná - stále přítomná v kolektivní paměti obyvatelů Zaolší - štědrovečerní večeře s účastí předních velitelů legionářských oddílů a nezávislých politiků. Nejvíce vzrušující legionářská památka v Jablunkově, je umístěná na jablunkovském hřbitově a je v podobě památníku s piastovským orlem, umístěným na hrobě zemřelých zde polských legionářů z důvodů zranění a chorob. V každém městě nacházejícím se v Zaolší je možné najít charakteristické obelisky s dlouhými seznamy jmen obyvatelů jednotlivých měst, kteří zemřeli na frontách během První světové války. Jak je možné předpokládat, většina těchto jmen má polské znění a také nápisy zdobící většinu obelisků byly vyhotoveny v polském jazyce. Nápisy v českém jazyce se vyskytují v menšině a mnohokrát byly přidány až během pozdějších renovací.
Další epizoda z dějin Těšínského Slezska 20. století, po které na území Zaolší zůstaly hroby polských vojáků, je spojená s polsko-československým sporem o toto území, který se odehrával v letech 1918 - 1920, a obzvláště se jednalo o agresi československého vojska na území, které bylo pod polskou kontrolou. Nejdramatičtější válečný akt se odehrál ve Stonavě, kde 26. ledna r. 1919 bylo zavražděno z rukou českých legionářů 20 polských vojáků. Jejich hrob, označený křížem, na jehož podstavci je vyrytý nápis „Przechodniu powiedz Polsce / Tu leżym jej syny / Posłuszni / Jej prawom / Do ostatniej / Godziny”, (v překladu: „Kolemjdoucí řekni Polsku, že zde leží jeho synové, poslušní jeho právům do poslední hodiny“), je místem - z roku na rok stále skromnějších - smutečních obřadů pořádaných Poláky ze Zaolší. Ještě alespoň jedna oběť české invaze leží na stonavském hřbitově, konkrétně se jedná o Józefa Friedela, člena polské dobrovolnické milice, který byl zabit dne 26. ledna r. 1919. Hroby ostatních polských obránců Těšínského Slezska je možné najít také na hřbitovech v Horní Suché a Albrechticích. Po několika jiných nezůstala do dnešní doby již žádná stopa (např. po hrobech v Jablunkově, Loukách a Karviné). Čeští vojáci, kteří padli během invaze, v současné době mimo jiné jsou pochování v Jablunkově a v Orlové, kde před válkou k jejich poctění byl postaven impozantní pomník, který je znovu již po několik let místem čím dále tím velkolepějších oslav pořádaných českými úřady.
V roce 1919 se na území pozdějšího Zaolší uskutečnila další důležitá událost v historii Polska. V nacházejících se blízko současné hranice s Polskem Petrovicích, našli útočiště členové tajných polských organizací působících v oblasti pruského Slezska, včetně vedení Polské vojenské organizace Horního Slezska. A to právě z Petrovic, přesněji řečeno z ležící blízko železniční stanice hospody Krutkiego, vyšel dne 17. srpna r. 1919 signál k vypuknutí Prvního slezského povstání, které bylo zahájeno zásahem do poboček Grenzschutz v Gołkowicích a Godowě. Dnes „U Krutkiego“ je umístěn městský kulturní dům, ve kterém ale žádným způsobem není připomenutá mimořádná historie petrovické hospody. Také na nádraží v Petrovicích není žádná památka na schůzky hornoslezských uprchlíků s Ignacem Paderewskim, který se zde na cestě do a z Paříže v létě r. 1919 dvakrát zastavil, aby ujistil Hornoslezany o své podpoře.
Pravděpodobně nejznámějším památečním místem v Zaolší je nacházející se v Těrlicku tzv. Żwirkowisko, místo havárie polského letadla RWD-6, kterým se na letecký sraz v Praze vydali pilot Franciszek Żwirko a mechanik Stanisław Wigura. K nehodě došlo během hurikánu dne 11. září r. 1932, sotva dva týdny po velkolepém vítězství Franciszka Żwirky na Challenge v r. 1932 v Berlíně. Na místě katastrofy bylo v roce 1935 postaveno velkolepé mauzoleum podle návrhu Jana Raszky a Julia Pelikána, které však již v roce 1940 bylo Němci srovnané se zemí. Po válce byl na jeho místě postaven vysoký obelisk s plastikou pilota. V místě havárie se konaly masivní shromáždění již v meziválečném období, během něhož Poláci, kteří bydleli na území Zaolší, projevovali svou národní identitu a spojitost s vlastí. Tento zvyk se vrátil i po válce a demonstrace na počest polských pilotů byly ve skutečnosti jedinými shromážděními na území Zaolší v té době, kde bylo možno přímo demonstrovat příslušnost k polskému národu, aniž by bylo nutné ji zaclánět lidovým kostýmem. Zdá se však, že tato tradice v posledním čtvrtletí století mizí; 11. září se v Těrlicku objevuje stále méně lidí ze Zaolší, místo toho sem přijíždějí hosté z Polska, aby poctili polské letecké tradice symbolizované F. Żwirkou a S. Wigurou. Naproti jejich snaze vychází, nacházející se v blízkosti pomníku a otevřený v roce 1992 Polský dům PZKO, ve kterém byla zřízena mj. místnost věnována historii polského letectví.
Samozřejmě ve veřejném prostoru Zaolší v současné době není možné najít žádné památky na nadšené přivítání, se kterým se ze strany polských obyvatel setkaly vstupující na toto území na podzim roku 1938 jednotky Polské armády, následované zástupci státních orgánů v čele s prezidentem Polské republiky Ignacem Mościckim, který dne 11. listopadu r. 1938 navštívil Zaolší, kde se zúčastnil ústředních oslav Dne nezávislosti v západním Těšíně (za nemocnicí v Českém Těšíně), který byl tehdy naposledy slaven ve svobodném Polsku. Také vypuknutí Druhé světové války úzce souviselo s historií Zaolší, protože zde v noci z 25. na 26. srpna r. 1939 došlo k útoku německé diverzní skupiny, která měla v úmyslu zachytit železniční tunel vedoucí pod jablunkovským průsmykem a nádraží v Mostech u Jablunkova. Útok, který byl časově sladěný s původně naplánovaným na 26. srpna útokem Německé říše na Polsko, byl proveden i přes to, že Hitler odložil datum vypuknutí války na 1. září. Důvodem bylo chybějící spojení mezi diverzanty a vojenským velením, které již nemohlo zastavit akci. V současné době není tato událost nijak připomínána ani na nádraží v Mostech ani v okolí jablunkovského tunelu. S výjimkou roku 2009 se zde neuskutečnily žádné výroční události.
Nejtěžším obdobím dějin Zaolší ve 20. století byla Druhá světová válka a téměř šestiletá německá okupace. Němci vstoupili na toto území už 1. září roku 1939 a opustili ho až v prvních dnech května roku 1945. V té době zemřelo téměř 1 500 Poláků z rukou Němců, v důsledku poprav, ve věznicích a táborech i během ozbrojených bojů (nepočítaje Židy, asi 80% všech obětí na území Zaolší). Dalších cca 2000 obyvatel Zaolší zemřelo násilně naverbovaných do Wehrmachtu. Více než 500 polských policistů a armádních důstojníků spojených se Zaolším, kteří v září roku 1939 byli evakuováni na východ, byli na jaře roku 1940 zavražděni Sověty. Polská komunita v Zaolší ztratila významnou část své elity, politické vůdce, duchovní obou vyznání a také tvůrce a učitele. O mučednictví Poláků obývajících území Zaolší v dnešní době připomínají pomníky a památníky se seznamy jmen zemřelých a zavražděných, které se nacházejí téměř v každém městě v Zaolší a to buď na hřbitovech nebo na místech poprav nebo v centrum jednotlivých měst. Co je zřejmé, nacházejí se na nich především polská jména, i když samotné nápisy jsou v obou jazycích. Několik památníků je však zbaveno osobních seznamů obětí, což je nejčastěji důsledkem nedorozumění mezi českými úřady a polskými organizacemi ohledně pravopisu jmen.
Není zde možné samozřejmě vyjmenovat všechny pamětní místa, která se nacházejí na území Zaolší z období Druhé světové války, proto je třeba se omezit na ty nejdůležitější. Jejich seznam by měl být otevřen skromným a téměř zapomenutým památníkem postaveným ve staré Karviné (poblíž dolu Barbara), kde Němci už 12. září 1939 zavraždili 12 Poláků, obyvatel okolních měst, které podezřívali z účasti ve Slezských povstáních. Jednalo se o první hromadnou popravu v Zaolší. Po ní se konalo ještě mnoho dalších (poslední - ještě v dubnu roku 1945) v Bystřici, Jablunkově, Horní Lutyni, Loukách, Dolní Lomné, Mostech u Jablunkova, Návsí, Oldřichovicích, Petřvaldu, Ropici, Horní Suché, Vendryni a ve Vělopolí. Nejvíce tragické důsledky přinesl masakr provedený Němci v Životicích, kde v neděli 6. srpna roku 1944 bylo zavražděno 28 Poláků a 8 mužů, kteří prohlásili, že jsou české národnosti. Zločin byl proveden jako odveta za útok na dva muže gestapa, provedený o dva dny dříve v místním hostinci oddílem Zemské armády. Němci obklíčili vesnici a při pochůzce od domu do domu vraždili potkané muže, kteří se nedokázali prokázat zápisem na německý národnostní seznam (ale mezi zavražděnými se ocitl také jeden z držitelů Volkslistu č. 3). Dnes, na místech kde zemřeli, se nachází 24 kamenných náhrobků se jmény jednotlivých obětí a od roku 1949 ve středu obce je postaven pomník připomínající životický zločin, navržený známým sochařem ze Zaolší, Franciszkem Świderem. Na tomto místě se každým rokem konají údajně nejokázalejší oslavy na území Zaolší věnované obětem Druhé světové války, ve kterých se však polské akcenty, a také účast Poláků pocházejících ze Zaolší, stávají každým rokem čím dále tím skromnější a samotná životická tragédie se stává součástí české historické památky a - pod heslem „slezské Lidice“ - je všeobecně zařazena mezi tři největší německé zločiny v českých zemích (často však v českých médiích polská národnost obětí není vůbec zmíněna, stejně jako skutečnost, že útok na důstojníky gestapa provedlo polské hnutí odporu).
Na území Zaolší je možné najít památeční místa, která připomínají místní polské partyzány, mj. v Košařiskách, kde byl postaven kříž na místě partyzánského bunkru, v Dolní Lomné, kde Němci chytili a rozstříleli tři partyzány a v Nýdku, kde na svazích Čantoryje během německého nájezdu padlo sedm vojáků Zemské armády. Charakteristické pro toto území jsou také pomníky a pamětní tabule obětí tzv. Polenlagerů, čili německých táborů, ve kterých byli vězněni Poláci mj. z Těšínského Slezska, včetně ze Zaolší, kteří odmítli přijmout Volkslist. Mnoho z nich bylo později vyvezeno do koncentračních táborů a k nuceným pracím do Německa. Tábory tohoto druhu se tehdy nacházely ve Fryštátu, Bohumíně a Piersné. Dnes o jejich obětech, jejichž ostatky spočívají mimo jiné ve Sřečoni a Bohumíně (společný hrob více než 100 vězňů) připomínají skromné tabule a pomníky.
Nejvýznamnějším památečním místem pro oběti Druhé světové války pocházející ze Zaolší - s výjimkou Životic - je pomník postavený u řeky Olše v českotěšínské čtvrti Kontešinec. Byl postaven na místě, kde se během války nacházel jeden z německých táborů pro sovětské a spojenecké (hlavně francouzské) válečné zajatce. Památník byl odhalen 9. září r. 1979 spolu s tabulemi v polském jazyce, které byly rozebrány krátce po obřadu, na žádost tehdejší městské vlády. Tabule, které byly financované Spolkem polských válečných veteránů, měly být zastoupené novými, dvoujazyčnými, ale nakonec byly vráceny na místo ve své původní verzi. Po důkladné rekonstrukci památníku provedené v roce 2011 se kolem něho objevilo sedm nových - nyní dvojjazyčných - pamětních desek, z nichž tři připomínají oběti masakru v Katyni pocházející ze Zaolší, dva další - padlé vojáky polských ozbrojených sil na Západě a další dva - padlé československé vojáky ozbrojených sil.
Polská pamětní místa na Zaolší, i když jsou početné, nebyly dosud systematicky a plně zdokumentovány. Zdaleka ne všechny jsou označeny a ty, které byly označeny památníky nebo alespoň pamětními deskami, obvykle nemají velkolepý nebo vzbuzující všeobecný zájem rozměr. V Polsku je údajně známější pouze Żwirkowisko. Zbytek neexistuje ve všeobecném historickém povědomí. Téměř veškerou odpovědnost a péči o tato místa nese polská komunita v Zaolší, která - čím dále tím méně početná a ztrácející svou národní identitu - bude schopna tuto povinnost plnit v čím dále skromnějším rozsahu. Lze očekávat, že za několik desítek let většina zde zmíněných míst bude zapomenuta, zatímco jiná, jak ukazuje příklad Životic, se stanou trvalým prvkem české historické paměti.
Orel těšínských Piastovců z radnice ve Fryštátě, 2012 (foto ze sbírek OD KP)
Nápis v evangelickém kostele v Bystřici, 2007 (foto ze sbírek OD KP)
Nápis v evangelickém kostele v Návsí, 2012 (foto ze sbírek OD KP)
Orel na pomníku polských legionářů v Jablunkově, 2013 (foto ze sbírek OD KP)
Památník legionářů v parku Sikory v Českém Těšíně, 2016 (foto ze sbírek OD KP)
Pomník obětí ve Stonavě, 2019 (foto ze sbírek OD KP)
Hospoda Krótkiego v Petrovicích, 2012 (foto ze sbírek OD KP)
Żwirkowisko, 2008 (foto ze sbírek OD KP)
Kontešinec, odhalení nových desek, 2011 (Foto ze sbírek OD KP)