Zaolší

Zaolšané v Polsku

Krzysztof Szelong

Kdybychom měli provést sondu a zeptat se obyvatel Polska, zda znají nějakého polského obyvatele Zaolší, odpověď by pravděpodobně byla, že ne a jen někteří z věrných fanoušků pop music by řekli, že ze Zaolší pochází Ewa Farna. Ještě jiní respondenti, pokud by byli navedeni dalšími otázkami, by mohli - snad - pojmenovat bývalého premiéra a prezidenta Evropského parlamentu Jerzego Buzka. A téměř jistě na těchto dvou postavách by byl repertoár známých jmen v Polsku a pocházejících ze Zaolší vyčerpán. Zatímco seznam Poláků pocházejících ze Zaolší, které osud zavedl do Polska, nebo je s Polskem úzce svázal, je nejen velmi dlouhý, ale i bohatý a zajímavý. Stejně neobvyklé jsou také okolnosti, za kterých mnoho z nich odjelo do Polska a vybudovalo si tam svou kariéru, čímž často zanechali trvalou stopu v historii země.

Po celou dobu existence hranice na řece Olši se jednotliví obyvatelé Zaolší v Polsku usazovali a rozhodovali se k tomuto kroku dobrovolně, hnaní rodinnými důvody nebo hledáním vhodných příležitostí k uskutečňování vzdělávacích nebo profesních cílů, jejich masové stěhování do Polska bylo vždy důsledkem politických problémů. První vlna obyvatelů Zaolší dorazila do Polska v souvislosti s polsko-československým konfliktem v letech 1919-1920 o Těšínské Slezsko. Již v době příprav na referendum, v důsledku zesílení teroru a proti-polských nepokojů v Ostravsko-karvinské pánvi, bylo oblast pozdějšího Zaolší přinuceno opustit několik tisíc Poláků. Po rozhodnutí o rozdělení Těšínského Slezska, které bylo přijato v Paříži 28. července roku 1920, se počet uprchlíků výrazně zvýšil a dosáhl výše několika desítek tisíc lidí. Nacházeli oni útočiště v polské části Těšínského Slezska i za jeho hranicemi, v uprchlickém táboře v Osvětimi a později také mimo jiné ve městech: Bochnia, Brzeszcze, Chrzanów, Jaworzno, Krzeszowice, Libiąż, Limanowa, Nowy Sącz, Tarnów, Trzebinia a Wieliczka. Mezi Poláky opouštějícími Zaolší byla největší část lidí zapojených do kampaně týkající se referenda, kteří by z důvodu své aktivity mohli očekávat represi ze strany českých úřadů. Kromě velkého množství dělníků se mezi uprchlíky našlo mnoho zástupců intelektuálních profesí včetně: důstojníků a poddůstojníků Polské armády, administrativních pracovníků, zejména těch, kteří se zabývali průmyslem, učitelů, studentů a dokonce i duchovních, lékařů a právníků. Ta poslední skupina, díky svým vysokým kvalifikacím a specifickým zkušenostem, pravděpodobně našla své uplatnění v zemi nejrychleji. Mnozí státní úředníci a učitelé byli posláni po roce 1922 do oblasti Horního Slezska, které bylo připojeno k Polsku, kde chyběla rodná polská inteligence a obyvatelé Zaolší - obeznámení se slezskou kulturou, dialektem a mentalitou - snadněji než obyvatelé jiných regionů tuto mezeru zaplní a zaručí zároveň, že přispějí k polonizaci regionu svými aktivitami. Běžně používané v této oblasti pojmenování „gorol“, kterým obyvatelé Horního Slezska pojmenovávají všechny polské přistěhovalce ze zemí mimo Slezsko, se zrodilo právě v tomto období a vztahovalo se k těšínskému, a především nacházejícímu se v Zaolší „spádu“, který se v tomto období objevil s ohledem na geografickou perspektivu jeho obyvatel, a s horami se skutečně toto pojmenování mohlo spojovat. V této době uprchlíci ze Zaolší utíkali nejen do Horního Slezska, ale také na ... Mazury, nebo přesněji do jediného jejich malého regionu, který byl začleněn do Druhé Polské republiky, čili do okresu Działdowo, ve kterém tehdy obyvatelé Zaolší obsadili následující pracovní pozice: okresní radní (Jan Pawlica, 1886-1929), starosta města Działdowo (Alfred Rzyman, 1895-1969), okresní lékař (Tadeusz Michejda, 1879-1956), okresní školní inspektor (Paweł Klimosz, 1879-1953), ředitel semináře pro vzdělávání učitelů v Działdowie (Karol Banszel, 1890-1941?) a ředitel základní školy pro druhý stupeň v Działdowo (Józef Biedrawa, 1878-1944). Všichni byli evangelického vyznání a jejich vyznání bylo výhodou, která jim usnadňovala najít společný jazyk s místními obyvateli. Další velká vlna obyvatel Zaolší se objevila v Polsku po Druhé světové válce v důsledku hrozby represí zaměřených na místní Poláky v souvislosti s jejich předválečnou aktivitou, jakož i kvůli různým omezením v Československu v letech 1945-1947, týkajících se realizaci jejich vzdělávacích nebo pracovních plánů. Stejně jako před čtvrtstoletím se mnozí z nich usadili v polské části Těšínského Slezska, ale mnozí z nich pracovali v těžkém průmyslu v Horním Slezsku a ve Walbřišské kotlině, kde byli vyhledáváni především polští odborníci. Část přistěhovalců ze Zaolší se rozptýlila po celé zemi, kdy obzvláště ochotní byli spojit svoje osudy s akademickými centry. Poslední, větší skupina asi 400 lidí, obyvatel Zaolší se přestěhovala do Polska již ve druhé polovině šedesátých let. Byli to členové nelegální v Československu letniční církve (tzv. rozhodní křesťané), kteří po opuštění Zaolší našli útočiště v pohoří Bieszczady, kde obývali opuštěné lemkovské vesnice: Wola Piotrowa, Wisłoczek a Puławy. Samozřejmě jak po roce 1920 i po roce 1945 se největší skupina obyvatel Zaolší usadila v polské části Těšínského Slezska, kde také začala pracovat na výše zmíněných pracovních pozicích. Stačí zmínit, že tři předváleční starostové z Těšína pocházeli ze Zaolší, a jmenovitě se jednalo o: Jana Michejdu (1853-1927) z Albrechtic, Władysława Michejdu (1876-1937) z Návsí a Rudolfa Halfara (1884-1967) z polské Lutyně. Mnoho dalších pracovalo ve vzdělávání, zde se také ujali příslušných pracovních stanovisk, takových jako např.: Bogusław Heczko (1876-1926) z Písku, inspektor lidových a fakultních škol v těšínské části Slezského vojvodství (1922-1926) a zároveň prezident Polské pedagogické společnosti v Těšíně, Alojzy Kołorz (1891-1966) z Dolní Datyně, školský inspektor v Těšíně (1945-1959), historik školství v Těšínském Slezsku, Jan Stonawski (1897-1951) z Bystřice, před válkou ředitel druhého stupně základní školy Kupieckého a po válce organizátor a ředitel Státních obchodních vzdělávacích zařízení v Těšíně, nebo Franciszek Wojnar (1881-1942) z Dolní Lištné, první ředitel polského gymnázia v Bielsku. V některých školách dokonce obyvatelé Zaolší převyšovali, jak tomu bylo například v pohraničních oblastech Marklowice a Zebrzydowice, kde před válkou tvořili absolutní většinu mezi místními učiteli. Také ve výrobních závodech v Těšínském Slezsku byli obyvatelé Zaolší jasně viditelní a dominovali např. mezi pracovníky managementu továren v Těšíně.

Premiér Jerzy Buzek (nar. v roce 1940) nebyl jediným narozeným na území Zaolší politikem, který se ocitl na vrcholu moci v Polsku. Kromě něj se alespoň několika obyvatelům Zaolší podařilo zaujmout významná místa ve státní správě a diplomacii. Z Końské na Zaolší pocházel například Józef Buzek (1873-1936), vynikající učený, poslanec ve sněmovně Polské republiky, senátor, tvůrce a první ředitel Ústředního statistického úřadu ve Varšavě, který v roce 1917 ještě připravil pro Dočasnou státní radu „Návrh ústavy polského státu a parlamentního volebního zákona“. V Dolních Bludovicích na Zaolší se narodil Józef Kiedroń (1879-1932), který byl ministrem průmyslu a obchodu ve vládě Władysława Grabského (1923-1925). Během Druhé světové války byl vedoucím ministerstva zdravotnictví Ministerstva práce a sociálních věcí v polské exilové vládě a zároveň vrchním lékařem Polského obchodního námořnictva v Londýně a členem Národní rady v Londýně (1941-1945) Bogusław Kożusznik, narozen v Dolní Suché (1910 -1996), který po návratu do Polska pracoval na pozici hlavního hygienického inspektora (1955-1959). V poválečném období vykonával ministerskou funkci také Tadeusz Michejda (1879-1956), který - podobně jako Józef Kiedroń v letech 1918-1920 - byl členem Národní rady Těšínského knížectví- a od roku 1947 do roku 1951 byl vedoucím ministerstva zdravotnictví. S polskou zahraniční službou své osudy spojili také Józef Kubisz (1885-1940), který plnil diplomatické mise v letech 1919- 1933, zastával mj. funkci polského konzula v New Yorku a také Jan Andrzej Buzek (1904- 1977), který než se v roce 1948 trvale usadil v Kanadě, zastával významné funkce v polských diplomatických institucích v Československu, Rumunsku a během války - v Teheránu. Polským zástupcem konzula v Kodani byl po První světové válce Doman Wieluch (1887- 1967) z Jablunkova, odborník v oboru chemie uhlí, který se proslavil jako autor inovativní metody výuky čínského jazyka realizované v několika zemích, autor čínsko-polského slovníku a mnoho překladů z tohoto jazyka.

Obyvatelů Zaolší nechybělo také v řadách Polské armády, pod jejíž znaky bojovali zároveň o hranice Druhé republiky v letech 1918-1922, a následně na všech frontách během Druhé světové války a v podzemí. Mnozí z nich zemřeli ve válce, jiní položili své životy v oběti, když byli zavražděni Němci nebo Sověty. Nejvyššího stupně v polské armádě dosáhl plukovník, narozený v Dolních Marklovicích, Bernard Adamecki (1897-1952), letec, účastník bitev o polské hranice v letech 1918-1920, který v čele leteckého oddělení třetí divize provozních a výcvikových operací KG ZWZ-AK, organizoval a kontroloval 483 shozy do okupovaného Polska. Zraněn ve Varšavském povstání a vězněn v zajateckém táboře se vrátil do země a poté vstoupil do Lidové polské armády, po čemž byl v roce 1950 zatčen a odsouzen o dva roky později na smrt, za podezření ze špionáže. Mnoho let strávil v komunistickém vězení, ve kterém byl sedmkrát veden k popravě, narozený v Rychvaldu podplukovník Ludwik Zych (1894-1964), legionář, bojovník Tajné vojenské organizace v Těšínském Slezsku, účastník válek s Ukrajinci a bolševiky, absolvent Vyšší vojenské školy ve Varšavě, náčelník 6. štábu Pěší divize v Krakově, náčelník štábu Pohraniční stráže ve Varšavě a v roce 1938 velitel dobrovolných Legií Zaolší. Ve Frenštátu se narodil plukovník Witold Wartha (1889-1967), veterán bolševické války, oceněný Řádem Virtuti Militariho, velitel 1. pluku střelců Podhale, vedoucí oddělení generálního velitelství ministerstva vojenských záležitostí ve Varšavě, který patří do útlého okruhu důstojníků zodpovědných za bezpečnost maršála Józefa Piłsudského, účastník Invaze do Polska (zářijové kampaně), který po evakuaci do Francie a Anglie zastával mj. velitelské stanoviště ve výcvikovém středisku pěchoty v Dunfermline. Mezi účastníky hnutí odporu pocházejících ze Zaolší, kteří však působili mimo rodný region, nejznámější jména patří agentům průmyslové a vojenské zpravodajské sítě „Lido“ a dálkové zpravodajské sítě „Stragan“ (včetně Karla Emeryka Błaszczyka z Bohumína, Władysława Gojniczka z Lyžbic, Jana Mrózka z Vendryně, a mnoho dalších), v rámci které se konspirátorům podařilo shromáždit mj. klíčové údaje o raketách V-1 a V-2 a technické základně a raketové základně v Peneemünde. Do konspiračních aktivit na území Generálního gouvernementu byli zapojeni lidé jako Antoni Byrtus (1914-1998) pocházející z Bukovce, velitel III. Severního rajónu Zemské armády ve Lvově, narozený v Jablunkově podplukovník Józef Kopecki (1895-1944), vedoucí informační a zpravodajské sekce Ústředního velitelství organizace bílého orla, a pak velitel okresu ZWZ- AK Krakov-Město Ferdynand Żyła (1911-1985) z polské Lutyně, absolvent Vysoké školy ekonomické, který patřil k organizátorům provedené na jaře roku 1942 slavné akce s názvem "Góral", spočívající v útoku na německý konvoj ve Varšavě a zachycení Zemskou armádou finanční částky s hodnotou milionu dolarů v hotovosti, nebo Bruna Absolona (1892-1940) narozeného v Dolních Marklovicích, hutního inženýra, před válkou ředitele hutí "Pokój" Nowém Bytomu a "Baildon" v Katovicích, který byl rozstřílen Němci v Chlewiskách z důvodu spolupráce, které se ujal s majorem Henrykem Dobrzańskim „Hubalem”. Kromě Bernarda Adameckého se zúčastnil Varšavského povstání také pocházející z Bohumína Paweł Wojas (1905 - 1978), komunista, člen Komunistické polské strany, voják Září a následně velvyslanec Kominternu v okupovaném Polsku, člen Polské dělnické strany a důstojník Lidové armády, ve které velel dvěma okresům, a to: varšavskému pravému příměstskému (do října roku 1944) a čenstochovskému (od prosince roku 1944); v poválečném období byl poslancem parlamentu (1947-1952) a členem krajských a nejvyšších úřadů Polské sjednocené dělnické strany. Do Varšavského povstání byli také zapojeni dva lékaři ze Zaolší, kteří organizovali a řídili nemocnice na území hlavního města pro povstalce a civilisty. Jednalo se o pocházejícího z Lazů Pavla Kubicu (1910 - 1973) a o prvního v meziválečném období polského ředitele nemocnice v Těšíně Jana Kubisza z Hnojníka (1885 - 1945). Historie poválečného nezávislého podzemí je spojená se jmény Henryka Flame „Bartka“, narozeného ve Frenštátě (1918 - 1947), velitele největší partyzánské skupiny působící na území Slezska a Malopolska, a pocházejícího z Orlové Lecha Haydukiewicze (1915 - 1949), historika, asistenta profesora Władysława Konopczyńského, zatčeného spolu s profesory Jagellonské univerzity během Sonderaktion Krakau a uvězněného v koncentračním táboře, po propuštění se stal vedoucím konspirační Organizační správy národní strany, od října roku 1945 také vstoupil do prezidia hlavního výboru Národní strany. Zatčený v prosinci roku 1946, zemřel ve vězení.

Ze Zaolší také pochází několik desítek známých v Polsku duchovních obou vyznání. Nejoriginálnějším z nich byl Karol Grycz (1885-1959), evangelický pastor narozený ve Smilovicích, v roce 1918 kaplan Slezského vojenského okruhu v Těšíně a zároveň první evangelický duchovní v řadách znovuzrozené Polské armády. Proslavil se působností, která vedla k obnovení v Polsku arianizmu a vytvoření Jednoty polských bratrů, na které čele stanul. Vojenským kaplanem byl také Karol Kotula, narozený v Těrlicku (1884-1968), organizátor polských struktur Evangelické církve ve Velkopolsku, Lodži a Horním Slezsku, iniciátor vzniku učitelského semináře v Ostrzeszowě, v roce 1959 zvolen do funkce biskupa (nadřízeného) Evangelicko-luteránské církve v Polské lidové republice. Funkce kaplanů v polské armádě vykonávali také katoličtí kněží pocházející ze Zaolší. Hodnost majora polských ozbrojených sil na Západě dostal například narozený v Karviné kněz Franciszek Trombala (1893-1975), který se po návratu do země stal přednášejícím v Duchovním semináři v Nyse. Důstojník byl také pocházející z Koňské kněz Dominik Ściskała (1887-1945), národní a politický aktivista, autor četných románů a povídek, editor a vydavatel, a během války kaplan Radomského okresu Zemské armády. Ve světě vědy slávu nejprve získali především evangeličtí teologové, včetně narozeného v Albrechticích Karola Michejdy (1880-1945), profesora katedry praktické teologie, na konci třicátých let děkana Evangelické teologické fakulty Varšavské univerzity, Wiktora Niemczyka (1898-1980), pocházejícího z Bystřice biblického učence, děkana Fakulty evangelické teologie Varšavské univerzity, organizátora křesťanské teologické akademie ve Varšavě a její první rektor a především narozeného ve Vendryni historika církve, biblisty Jana Szerudy (1889-1945), děkana fakulty zasvěcené protestantské teologii Varšavské univerzity, který po roce 1945 ještě stále zůstal profesorem na Varšavské univerzitě a později také na Křesťanské teologické akademii, byl zároveň zvolen po Druhé světové válce prvním biskupem evangelicko-augsburské církve v Polsku (do roku 1951). Nejmladšími mezi známými duchovními pocházejícími ze Zaolší působícími na území Polska jsou: narozený v Darkově v roce 1928 kněz profesor Jan Krucina, ředitel odboru duchovního úřadu v Metropolitní kurii ve Vratislavi a také rektor Papežské teologické fakulty ve Vratislavi a kněz dr. Ireneusz Lukas, narozený v roce 1971 v Havířově, evangelický teolog, od roku 2008 ředitel předsednictva Polské ekumenické rady.

V oblasti kultury byl nejvýraznější postavou nepochybně Gustaw Morcinek (1891-1963), nyní trochu zapomenutý, ale kdysi velmi populární spisovatel, který věnoval většinu své literární tvorby rodné Karviné. Mezi hudebníky se proslavil Stanisław Hadyna (1919-1999) z Karpentné, skladatel, organizátor Souboru písně a tance "Śląsk" (1952-1953) a také jeho dlouholetý umělecký režisér, režisér a dirigent Jan Gawlas (1901-1965) z Dolního Žukova, skladatel, přednášející a rektor Akademie múzických umění v Katovicích a také Józef Orszulik (1896-1974) z Karviné, duchovní a katolický teolog, vynikající skladatel, dirigent orchestrů a sborů, učitel. V oblasti výtvarného umění se proslavil především Jan Raszka (1871-1945) z Ropice, legionář, sochař, tvůrce mnoha monumentálních pomníků, přednášející a ředitel kdysi známé Školy uměleckého průmyslu v Krakově. Velkou publicitu si získal také narozený ve Svibici Jan Hollender (1907 - 1989), tvůrce užitečné grafiky, autor cca 160 firemních znaků, mj. pro PKO a Dětské zdravotní středisko. Nejslavnější architekt pocházející ze Zaolší byl narozený v Albrechticích Tadeusz Michejda (1895 - 1955), legionář, jeden ze zakladatelů polského modernismu v architektuře, autor projektů mnoha veřejných budov, škol, administračních budov, kostelů a také penzionů a soukromých vil v Horním a Těšínském Slezsku, talentovaný malíř. Na jevišti a v televizi si získala popularitu nejen pocházející z Vendryně Ewa Farna (narozená v roce 1993), ale také Halina Młynek (narozená v roce 1977) z Návsí, dcera známého aktivisty a autora pocházejícího ze Zaolší Władysława Młynka, v letech 1990 - 1993 předsedy Polského kulturního a vzdělávacího sdružení. Nicméně málo jsou ze Zaolším spojováni dva velmi oblíbení v Polsku herci, jak narozený v Karviné Jan Monczka (narozený v roce 1956), imitátor po vzoru postavy Kalibabky role svůdníka v kultovním seriálu polské televize TVP „Tulipan“ (rok 1986) a také pocházející z Českého Těšína Przemysław Branny (narozen v roce 1970), divadelní a filmový herec, písničkář. Na Zaolší, v Orlové, se narodil také Otokar Balcy (1924 - 2012), kterého jméno bylo známé kdysi téměř každému polskému dítěti. Byl on totiž autorem zvuku do 630 krátkých a animovaných filmů, včetně ikonické animované pohádky „Reksio“ a „Bolek a Lolek“. Již před válkou získal status hvězdy v Polsku Adolf (Bolko) Kantor (1910 - 1992) z Horní Suché, ve třicátých letech amatérský a poté také profesionální mistr Polska v boxu, během války - voják II. Polského sboru v Itálii, účastník bitvy u Monte Casino a o Bolognu, dvakrát získal vyznamenání Válečný kříž.

Nicméně největší slávu žijící v Polsku obyvatelé Zaolší získali v oblasti vědy. Jejich role je velmi významná, obzvláště v oblasti lékařských a technických věd, ale vynikající výsledky dosáhli obyvatelé Zaolší také v mnoha dalších výzkumných oborech. Mezi humanisty největší autoritu získal narozený v Karviné profesor Józef Chlebowczyk (1924-1985), historik, přední badatel procesů budování národů ve střední Evropě, spoluzakladatel a prorektor Těšínské pobočky Slezské univerzity v Katovicích. Ludwik Brożek (1907-1976) pocházel také z Karviné a byl dlouholetým ředitelem Těšínského muzea, historik a bibliograf. Historikem byl také pocházející z Horní Suché Franciszek Duda (1878-1945), ředitel (1924-1939) Národního archivu městských a zemských aktů (současně Státní archiv) v Krakově. V Bohumíně se narodil také Jan Kuglin (1892 - 1972), údajně nejznámější polský knihomol, vydavatel, autor mnoha prací o tiskařství, který po válce otevřel v Horním Slezsku 70 tiskáren, později ve Vratislavi řídil Vědeckou tiskárnu a zároveň přednášel na žurnalistických kurzech v Poznani a Krakově a na Knihovnických studiích na Vratislavské univerzitě. Z Chotěbuze pocházel Roman Suszko (1919 - 1979), profesor filozofie, autor řady děl z oboru logiky, vedoucí týmu Logiky v Ústavu filozofie a sociologie polské akademie věd, profesor na Stevens Institute of Technology v Hobokenu, New Jersey.

V oblasti přírodních věd trvalý odkaz po sobě nechali mj. Emil Chroboczek (1902-1978) z Dětmarovic, profesor, odborník na pěstování rostlin, z předválečného období spojen s Hlavní školou vesnického hospodářství ve Varšavě, v poválečném období byl děkanem Zahradnické fakulty (od roku 2004 je po něm pojmenován Institut pěstování zeleniny ve Skierniewicích), Antoni Gaweł (1901-1989) z Lazů, profesor, odborník v oboru mineralogie a petrografie, vedoucí katedry geochemie Hornicko-hutnické univerzity AGH v Krakově a Geologických věd polské akademie PAN, zatčený gestapem během Soneraktion Krakau, vězeň německých koncentračních táborů. Karol Kozieł (1910) -1996) z Třince, profesor astronomie, vedoucí Katedry astronomie a ředitel Astronomické observatoře Jagellonské univerzity, prorektor Jagellonské univerzity. Elżbieta Kocwa (1918-2011) z Karviné, odborník na sanitární biologii a mikrobiologii vody, odpadní vody a ovzduší, proděkan Fakulty sanitární techniky a vodního hospodářství v Krakově, Jerzy Kukucz (1905-1997) z Vendryně, profesor ichtyologie, obchodní ředitel Rybí centrály ve Varšavě spojený s SGGW a PAN, vedoucí Katedry rybářské technologie na Gdaňské technické univerzitě, Paweł Sikora (1912-2002) z Návsí, profesor antropologie, vedoucí katedry antropologie Jagellonské univerzity, Jerzy Suszko z Písku, profesor fyziky, děkan Fakulty matematiky a přírodních věd (1938/1939 do roku 1945) a následně rektor (1952-1956) Univerzity v Poznani.

V oblasti lékařských věd vynikl především Kornel Michejda (1887-1960) z Bystřice, který v meziválečném období byl děkanem Lékařské fakulty Univerzity Stefana Batorego ve Vilniusu a po válce spoluzakládal Lékařskou akademii v Gdaňsku, kde byl děkanem Lékařské fakulty a poté založil Lékařskou akademii v Krakově, kde se ujal funkce jejího prvního rektora. Ve druhé polovině 30. let se podílel na výzkumu mozku maršála Józefa Piłsudského. Poctěn titulem "Spravedlivý mezi národy světa" byl jmenován odborníkem v norimberských procesech. Velkou autoritu získali i další lékaři pocházející ze Zaolší, například Henryk Kania (1895-1965) z Mostů u Těšína, profesor lékařských věd, vedoucí katedry a kliniky chirurgie na Lékařské akademii v Gdaňsku (od roku 1951) a následně na dané akademii byl zástupcem děkana Lékařské fakulty, Ernest Matuszek (1897-1952) z Rychvaldu, účastník polsko- československé války a 3. Slezského povstání, předchůdce polské zubní radiologie, výzkumný pracovník na Varšavské univerzitě, Tadeusz Rucki (1925-1998) z Nýdku, průkopník andrologie v Polsku, vedoucí první v Polsku Katedry andrologie a sémiologie na Lékařské akademii v Poznani, Konstanty Ślusarczyk (narozen v roce 1944) z Těrlicka, vynikající fyziolog, charismatický přednášející, vedoucí katedry a Instituce běžné anatomie Lékařské fakulty Slezské lékařské akademie.

Je nemožné vyjmenovat všechny obyvatele Zaolší, kteří významně přispěli k rozvoji technických věd a zároveň přispěli k založení polských technických univerzit v čele s AGH - Akademii hornicko-hutnickou v Krakově. Jak řekl prof. Andrzej Bolewski, "[...] účast Poláků ze Zaolší a zaměstnanců Polské hornické školy v Těšínské Doubravě při formování skupiny profesorů a přednášejících nově vznikající Hornické akademie v Krakově, včetně akademické obce, ukazuje, že je srovnatelná s účastí akademických center Krakova, Lvova nebo Petrohradu “. Mezi významné osobnosti technických věd je třeba jmenovat především profesora Jerzego Buzka (1874-1939) z Koňské, přednášejícího na AGH a vedoucího Katedry metalurgie surového železa a slévárenství, Karola Czernera (1898-1958) z Polské Lutyně, člena týmu vládního zmocněnce pro uhelný průmysl, ředitele strojního zařízení v Bytomském svazu uhelného průmyslu, profesora Vratislavské polytechniky a od roku 1950 děkana fakulty Strojní, profesora Oskara Nowotného (1875-1972) z Třince, přednášejícího na AGH (1920- 1939), vedoucího její Knihovny (1925-1939), zakladatele Katedry geodézie a hornictví AGH, Andrzeje Ofioka (1910-1993) z Kojkovic, vědeckého ředitele Ústavu metalurgie železa S. Staszica v Glivicích (1953 - 1971), vedoucího katedry Vysokých pecí Vysoké školy technické v Čenstochové (1960-1972), Brunona Podczaského (1905-1977) z Bohumína, před válkou spojeného s AGH, a poté zaměstnanec polské vlády v Londýně (1940-1945) a přednášející na Polish University College v Londýně (1945 -1948) a Universidad Nacional v Córdobě v Argentině, Felixe Olszaka (1904-1965) z Karviné, ředitele stavby hutě „Stalowa Wola“, důstojníka Polských ozbrojených sil na Západě, člena Rady pro akademické technické školy v Londýně a přednášejícího na Polish University College v Londýně, vedoucího katedry Metalurgie oceli (1958-1965) a rektora na AGH, Wacława Olszaka (1902-1980) z Karviné, v roce 1918 dobrovolníka 10. Pěšího pluku těšínské země, profesora Pevnosti materiálů na AGH (1946 - 1952), spoluzakladatele Fakulty materiálového a robotického inženýrství, od roku 1952 na Varšavské polytechnice, tvůrce polské školy plasticity a teorie inženýrských staveb, člena Akademie věd Srbska, Francie, Švédska a Maďarska, doktora honoris causa Univerzity v Liège a Univerzity v Toulouse.

Nechybí také mezi obyvateli Zaolší, kteří se usadili v Polsku, vynikajících pedagogů a to jak teoretiků, tak praktiků v tomto oboru. Jejich seznam otevírá Stanisław Palka (narozený v roce 1941) v Dobré, profesor Institutu pedagogiky Jagellonské univerzity v Krakově, zabývající se mj. metodikou pedagogiky a metodologii pedagogického výzkumu. O několika jiných významných učitelích a organizátorech vzdělávání byla již řeč, ale stojí za zmínku také: Wiktor Buzek (1883 až 1939) z Jablunkova, který v meziválečném období byl ředitelem Státního gymnázia v Piotrków Trybunalski, Józef Lubojacki (1888-1977) z Jablunkova, ředitel středních škol ve Stoubcy a Luniněci v Polesí, nebo Ernest Berger (1904-1958) ) z Doubravy, který byl v letech 1944 až 1946 vedoucím slavného polského gymnázia ve Villard- de-Lans ve Francii a zároveň se účastnil francouzského odbojového hnutí, po válce se usadil v Opolí, kde pracoval v Pedagogické škole a na středních školách v regionu Opolí.

Obyvatelé Zaolší také dosáhli vysokých pozic v administrativní správě, především hospodářské, dokonale plníce různé manažerské funkce v těžkém průmyslu. Jejich seznam je velmi dlouhý, zde je možné se omezit pouze do několika příkladů: Jerzy Buzek (1884-?) z Jablunkova, v meziválečném období generální ředitel společnosti Slezské energetické závody, Henryk Cimała (1912-1993) z Havířova, v padesátých letech vedoucí Svazu cementářského průmyslu v Sosnowci, Tadeusz Czechowicz (1923-1986) z Karviné, ředitel Rybnické unie úhelného průmyslu, Alojzy Farnik (1906 -1960) z Těrlicka, v poválečném období technický ředitel v ocelárnách "Baildon" (od roku 1945) a poté jejich generální ředitel, Jan Kędziera (1901-1992) z Hrádku, technický ředitel Továrny elektrických strojů Rohn- Zieliński "Celma" v Těšíně, Karol Machej (1906-1971) z Karviné, manažer hornických prací v dole "Bobrek" v Bytomi (1946-1950), následně vrchní inspektor pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, poradce pro hornické záležitosti předsedy vlády Polské lidové republiky Piotra Jaroszewicze, Ludwik Majewski (1904-1986) z Rychvaldu, vedoucí oddělení plánování v Centrálním managementu uhelného průmyslu v Katovicích, ředitel dolu „Radzionków "a" Bytom ", Józef Michejda (1901-1990) z Vendryně, po Druhé světové válce ředitel Slezských energetických závodů v Katowicích, zaměstnanec Ministerstva těžkého průmyslu, Wiktor Sławiński (1893-1973) z Karviné, v poválečném období zaměstnanec Ústředního výboru uhelného průmyslu v Katovicích a útvaru pro odborné vzdělávání Ministerstva hornictví a energetiky, Wilhelm Wojtyla (1908-1982) z Karviné, ředitel odboru energetiky ve Středisku ocelářského průmyslu ve Varšavě, předseda Úřadu pro měření a vážení ve Varšavě.

Výše uvedený seznam ani zdaleka neuvádí všechny obyvatele Zaolší, kteří se usadili v Polsku, jejichž úspěchy si zaslouží připomenutí a zapamatování. Už však tento skromný výběr odhaluje mimořádný fenomén Zaolší, malé části země, která byla oddělena od Polska již ve středověku a pouze na krátkou dobu byla vrácena Polské republice, a to v letech 1918-1920 a 1938-1939. Nicméně skutečnost, že tamní polská komunita musela usilovat především o své vlastní přežití, dokázala vydat ze sebe celou řadu předních učenců, duchovních, umělců, učitelů, vojáků, politiků a administrátorů, kteří obětovali své služby Polské republice, bez ohledu na, že jejich vlastní - zanechána za řekou Olší rodná země - je podceňována a ignorována krajany v zemi.

Gustaw Morcinek (foto ze sbírek OD KP)

Józef Kiedroń, 1934 (foto ze sbírek OD KP)

Kornel Michejda (foto ze sbírek OD KP)

Jerzy Buzek při zahájení výstavy 60 let PZKO v muzeu v Sosnovci, 2007 (foto ze sbírek OD KP)

Ewa Farna, 2011 (Foto ze sbírek OD KP)